RECENZE: Terapie láskou - ne tak velká terapie duše

11. února 2017 v 20:39 | Jane Doe |  Literatura pod lupou

Poslední dobou mám tendence jen tak bloumat po knihkupectvích. A protože moje bloumání, ač ze začátku dost často bezcílné, téměř vždy končí pláčem mého bankovního účtu, rozhodla jsem se začít psát recenze. Tahle je na knihu Terapie láskou, i když nutno podotknout, že tentokrát jsem do knihkupectví zavítala s cílem doopravdy si nějakou knihu koupit - jako bolestné, takovou náplast, přestože moje bolístka není zdaleka tak velká. Ale člověk by si měl dělat radost, ne? No, odešla jsem se třemi. Knihami, ne bolístkami. A jak jsem už řekla, tohle je jedna z nich.


Pat Peoples se vrací z léčebny pro duševně choré a svět kolem mu nedává příliš smysl. Oblíbený fotbalový tým hraje na stadionu, který před několika měsíci ještě nestál, přátelé mají manželky a děti, ačkoli nedávno byli ještě svobodní. Nikdo mu nechce vysvětlit, jak je to možné, ani s ním mluvit o jeho ženě Nikki, s níž se jistě brzy zase shledá, i když právě teď žijí odloučeně. Pat ale věří ve šťastné konce. Stačí na sobě pracovat, nenechat se odradit, být laskavý k lidem, a život vás odmění. Tak je to ve všech dobrých filmech. Co si o tom myslí váš terapeut, mrzoutský táta nebo divná kamarádka, nehraje roli. Protože je jen otázkou času, kdy odluka skončí, on se s Nikki opět shledá a budou žít šťastně až do smrti. Nebo ne? (oficiální popis)


Před několika lety jsem viděla film a možná to byl důvod, proč jsem v knihkupectví sáhla právě po tomto titulu. Ten film mě totiž bavil a předem jsem tak věděla, že nepůjde o klasickou romantickou knížku s ufňukanou hlavní hrdinkou a sexy darebákem, co se pod vlivem své nevinné přítelkyně polepší. BYLA jsem nadšená, protože v tu chvíli jsem měla náladu na něco malinko komplikovanějšího.

Proč byla? Absolutně jsem se do Pata nedokázala vžít, což pro mě byl u knížky psané ich-formou problém. Poměrně dětská postava třiceti čtyřletého Pata s bipolární (předpokládám) poruchou byla natolik jednoduchá, i když zároveň složitá, ale hlavně s naivními představami, že ve mně dokázala vyvolat soucit snad jen tím (kromě jeho vztahu s otcem), jak ho ostatní neustále "pro jeho dobro" chránili, i když ve skutečnosti jsem přesvědčená, že všechny ty informace podané stravitelnou formou (jinou než nakonec použila Tiffany) ho mohli posunout mnohem dříve. Možná to ale vychází z mojí nezkušenosti s podobnými lidmi a kontakt s někým takovým by mi pomohl překonat tu bariéru, jakou jsem si k němu už od začátku vytvořila.

Trochu překvapením pro mě byly popisy utkání v americkém fotbalu, protože ve filmu mi tahle linie přišla jen okrajová, zatímco v knize to byla Patova (a nejen jeho) opravdová vášeň, kterou dokázala překonat snad pouze jeho posedlost Nikki. A i když jsem to při čtení, jako někdo, koho americký fotbal nikdy nijak nezajímal, nevnímala tak pozitivně, zpětně musím říct, že celá ta hysterie kolem fotbalu byla svým způsobem milá a skvěle popsaná. I když možná právě díky těmto pasážím se nedostalo tolik prostoru formování vztahu mezi Patem a Tiffany. Obecně mi připadá, že jsem tomuhle páru fandila mnohem více ve filmu než v knize. Filmové zpracování je takové více hollywoodské klišé, přesto podané stravitelnou formou, zatímco kniha se mnohem více soustředí na Patovu psychickou poruchu.

Plusem knížky může být, že spousta postav dostala mnohem větší prostor, i když černošský kamarád z psychiatrické léčebny pravděpodobně méně. Těžko soudit, protože jeho charakter byl vykreslený úplně jinak. Ne špatně, ale jinak.

Největší mou chybou ale bylo, že jsem při čtení byla až moc ovlivněná tím, co jsem viděla a nedokázala jsem se od toho nijak odpoutat, přestože ty příběhy jsou si podobné hlavně v podstatě, ale spousta věcí je v obou zpracováních trochu jiná. Možná, kdybych nejdříve četla knihu, a pak viděla film, vnímala bych ji úplně jinak. Proto by asi bylo lepší brát tuhle recenzi s malinkou rezervou. Fakt, že ve mně postavy dokázaly vyvolat negativní emoce a myslím si, že nejen ve mně, svědčí o určitém spisovatelském talentu. Navíc se Matthew Quick pustil na celkem v populární literatuře neprobádané území a zároveň tenký led. Vykreslit totiž ne jednu, ale hned několik osob s psychickou poruchou tak, aby to bylo uvěřitelné, je podle mého názoru celkem umění.


Hodnocení: 6/10 (protože tahle knížka není tak docela pro mě, ale to neznamená, že je špatná)


"Bolo to naozaj zvláštne vyznanie lásky, vôbec se to nepodobalo na typicky ženské: "Ľubim ťa", a predsa to možno bylo pravdivejšie."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama